Když jsme byli malí, svět byl jednoduchý. Čtyři zmrzliny denně nebyly dietní prohřešek, ale odměna za to, že jsme neulomili sousedovi růži. Skákání do kaluží bylo vrcholné dobrodružství, ne hrozba zánětu močových cest. A narozeniny? Ty se slavily s takovou vervou, že nám dort končil i ve vlasech – a nikdo to neřešil.
Teď? Laktózová intolerance, pracovní porady a věta „trochu mě bolí plotýnka“ začíná být častější než „mám chuť na zmrzku“.
A přitom právě dnes, na Mezinárodní den dětí, bychom si mohli připomenout, že to dítě v nás pořád žije. Jen se někdy schovává za hromadou povinností, dospěláckých obav a účtů na zaplacení.
Na co jako dospělí zapomínáme?
Že skákání do kaluží může být pořád skvělá sranda – i když v gumákách velikosti 42.
Že si můžeme zpívat kdykoliv a kdekoliv – nejen ve sprše, když nejsme doma.
Že narozeniny jsou pořád důvodem k radosti, ne k počítání vrásek.
Že můžeme běhat jen tak pro radost – a ne jen proto, že nám ujíždí tramvaj.
Že tři zmrzliny denně nemusí být hřích, ale manifest radosti.
A že se nemusíme kamarádit s každým – stejně jako na pískovišti.
Zkuste si dnes alespoň na chvíli dovolit být zase tím malým človíčkem, co věřil, že svět je dobré místo. Vemte si zmrzku. Skočte do kaluže. Zazpívejte si. A hlavně – nezapomeňte se těšit ze života, nejen ho přežívat.
Protože být dospělý je nutnost.
Ale zůstat dítětem v duši? To je umění.
Šťastný Den dětí všem, co si to umění ještě pamatují.
AKTUÁLNĚ
