Pohled, který bere dech. Malá srnečka, schoulená u popelnice, unavená, ztracená – a přesto ještě živá. Její smutný příběh sdílela paní Kristín z Kopřivnice se slovy, která jdou přímo k srdci: „Žraní odpadků ji opravdu neprospělo a její spaní u popelnice mi lámalo srdce.“
Proč tak silně reagujeme na podobné výjevy? Možná proto, že nám připomínají, co bychom si neradi přiznali – že příroda dnes často přežívá jen na okraji. Na okraji měst, zájmu, odpovědnosti. A někdy doslova – u popelnic.
Příběh malé srnečky není jen o jednom zvířeti. Je o našem světě. O tom, jak lehké je lhostejně projít kolem a jak těžké bývá být dobrým člověkem, jak se Kristín ptá. Proč je dnes tolik odvahy potřeba jen k obyčejné laskavosti? K zastavení, k zavolání pomoci, ke zveřejnění příběhu?
Tato srnečka byla nakonec odvezena – doufejme, že do bezpečí a léčby. Ale kolik jiných skončí tiše, bez povšimnutí, bez příběhu? Nejen zvířata – i lidé. Staří, osamělí, nemocní, nevidění. Všichni ti, kteří nepřijdou říct, že je něco bolí.
A přesto stačí tak málo. Zvednout telefon. Všimnout si. Sdílet. Zavolat pomoc. Věnovat pět minut empatie.
Srnečka u popelnice je mementem. Není to jen dojemné zvířátko. Je to zkouška lidskosti. Dokážeme ještě vidět víc než jen sebe a svůj spěch? Dokážeme zůstat lidmi – i v době, kdy je to možná těžší než kdy dřív?
Kopřivnice
