Dnešní den přinesl další tragickou zprávu. Matka jedné z obětí prosincové střelby na pražské filozofické fakultě veřejně promluvila. Nejen o své nesmírné bolesti ze ztráty dcery, ale i o nespokojenosti s výsledky vyšetřování, které jí nedává odpovědi ani klid.
Tohle není jen příběh jedné matky. Je to obraz celé společnosti, která se pomalu dusí v tichu. Kde psychická bolest zůstává skrytá, zatímco na povrchu vše vypadá dokonale. Ale uvnitř – tam to bolí nejvíc.
Zprávy o sebevraždách mladých lidí se množí. A přesto je často přehlížíme. Až když se tragédie stane někomu blízkému, až když přijdeme o někoho, kdo měl celý život před sebou, začneme se ptát: Proč?
Naše děti rostou ve světě, kde se cení výkon, vzhled, „úspěch“. Ale co vnitřní svět? Co emoce? Málokdo má čas si sednout a jen mluvit, být tu, vyslechnout, obejmout.
🧠 Psychická pomoc je v krizi. Na Ostravsku i jinde chybí dostupní psychologové, psychiatrie je přetížená. Čekací lhůty jsou dlouhé. Bolest ale nemá čas čekat.
Rodiče dělají, co můžou. Pracují, starají se, žijí v napětí. Ale někdy přitom ztrácí to nejcennější – spojení se svými dětmi. A právě v tichu, v nedořečených větách, v pohledech, které nikdo nezachytí, se rodí tragédie.
Tento text není o vině. Je o výzvě.
Zpomalme. Dělejme prostor pro rozhovor. Vnímejme své blízké. Mluvme o psychickém zdraví – ne až když je pozdě, ale právě teď.
Za každým mladým člověkem, který odejde, zůstává otázka, jestli jsme mohli udělat víc. A možná jsme mohli. Ještě můžeme.
💬 Nepodceňuj bolest. Nezůstávej sám. Pomoc existuje.
📞 Linka důvěry: 116 123 – anonymně, zdarma, nonstop.
Tvůj život má smysl. I když to tak někdy nevypadá.
