Když mě oslovila fulnecká kapela Limity, že by chtěli nové promo fotky, věděla jsem, že to nebude žádné uhlazené pózování. Chtěli fotky, které budou odrážet jejich energii, postoj a hudbu bez příkras. A to mě baví. Padlo několik návrhů na lokaci, ale když zaznělo „Retex“, bylo jasno.
Retex – industriální areál s betonem, rozpadem, strukturami a spoustou světla i tmy. Syrovost, která mluví. A přesně do takového prostředí jsme společně vlezli. Jen kapela, foťák a prostor, který nechává vyniknout osobnostem i náladě.
S klukama z Limity jsme si rychle sedli. Žádné dlouhé vysvětlování. Věděli, co chtějí – a já věděla, jak to zachytit. Žádné přehrávání. Jen oni, jejich výraz, nástroje a okolní rozpad. Fotky vznikaly přirozeně. Jednou v ostrém světle, jindy ve stínu, mezi okenními rámy, ve dveřích, na schodech, v prostoru, který dýchá minulostí – a kapela do něj vnesla přítomnost.
Zachytit kapelu, která je sehraná nejen na pódiu, ale i mimo něj, je radost. Byla tam energie, nadhled i humor. A taky chvíle, kdy jsem je mohla jen pozorovat, aniž by si mě v tu chvíli úplně všímali – ty mám nejradši.
Tyhle fotky nejsou jen materiál „na plakát“ – jsou to střípky identity. Zachycená nálada období, kdy kapela pracuje na nových věcech, chystá koncerty a chce být vidět. A právě vizuální stránka k tomu dnes neodmyslitelně patří. Mám radost, že jsem mohla být u toho. A že jsme vytvořili něco, co má šmrnc, hloubku i kus fulnecké reality.
Díky, Limity, za důvěru.
A Retexu za to, že pořád drží.
