Napsala jsem desítky příběhů jiných lidí. Dnes nastal čas otevřít ten svůj.
Jmenuji se Jarmila Chylíková, stojím za portálem Novojičínsko, který propojuje příběhy lidí našeho regionu. Ale dlouho jsem skrývala ten nejdůležitější – svůj vlastní. Téměř 50 let jsem žila s lupénkou. S nemocí, která zasahuje nejen tělo, ale i duši.
Dnes, po letech tichého boje a zásadní životní změně, už nemám na kůži ani jeden flíček. Sdílím svůj příběh jako důkaz, že cesta ke zdraví vede i jinudy – a že nikdy není pozdě začít znovu.
A pokud tento článek inspiruje alespoň jednu ženu, aby nevzdala hledání naděje… pak měl smysl. 💜
Lupénka jako učitelka života
Z nemoci ke změně. Jak bolestivé projevy na kůži odhalily, co skutečně nefungovalo uvnitř. A jak cesta za zdravím vedla k hlubšímu pochopení života.
Byly doby, kdy jsem se za své tělo styděla.
Lupénka mě provázela téměř padesát let. Zarudlé, olupující se skvrny pokrývaly mé ruce, nohy, záda i vlasovou část hlavy. Někdy svědily tak, že jsem si kůži rozškrábala do krve. Jiný den jsem se styděla vyjít ven v tričku s krátkým rukávem. Často jsem měla pocit, že se na mě lidé dívají s odporem nebo soucitem.
Zkoušela jsem všechno, co mi lékaři nabízeli – kortikoidy, dehtové masti, fototerapie. Výsledky byly dočasné. Vždy se vrátily nové ložiska. A s nimi i bezmoc.
Zlom přišel, když jsem se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.
Pochopila jsem, že mazání kůže nestačí. Musela jsem se podívat dovnitř. Doslova. A začala jsem u střeva. Objevila jsem souvislost mezi lupénkou a zdravím střevního mikrobiomu. Začala jsem měnit jídelníček, vynechala lepek, mléčné výrobky a cukr. Podpořila jsem tělo detoxikací a začala jsem užívat probiotika a suplementační sirupy.
Ale nestačilo jen změnit talíř. Musela jsem změnit i hlavu.
Psychika a kůže spolu mluví.
Postupně jsem pochopila, že všechno souvisí se vším. Přehodnotila jsem priority, zpomalila, naučila se říkat ne. Přestala jsem chtít být dokonalá. Naučila jsem se přijímat sama sebe, i když to bylo těžké. A moje tělo reagovalo.
Ložiska začala mizet. Pomalu, ale jistě. Poprvé po desítkách let jsem si mohla obléct šaty bez rukávů. A necítila jsem stud, ale hrdost.
Z nemocné bojovnice inspirací pro ostatní.
Dnes nemám na těle jediné ložisko již několik let. A hlavně – mám úplně jiný pohled na zdraví, nemoc i život. Místo sebelítosti cítím vděčnost. Za tělo, které mě navzdory všemu drželo. Za lupénku, která mě donutila zastavit a změnit směr.
Své zkušenosti sdílím s ostatními. Ve facebookové skupině - Lupénka, ekzém - zdravé střevo - základ všeho
Na přednáškách - 29.05.2025 v 17.00 hodin v zasedací místnosti Knurrova paláce ve Fulneku
V e-booku - stačí napsat do komentáře a pošlu…
Chci lidem ukázat, že to jde. I když cesta není snadná, stojí za to.
Lupénka mě naučila pokoře. A ukázala mi cestu.
Dnes už nejsem jen žena, která "měla lupénku". Jsem žena, která chce inspirovat. Sdílím svůj příběh s ostatními, protože vím, jak moc může pomoct vědomí, že v tom nejste sami. Že cesta ven existuje.
Dnes učím lidi, že i z nemocné bojovnice se může stát někdo, kdo stojí na pódiu a motivuje ostatní. Kdo už se neschovává. Kdo už se nebojí.
A pokud právě čtete tyto řádky s myšlenkou „To je přesně o mně“, tak vězte jedno – můžete to zvládnout taky. Nejste v tom sami.
🦋 Váš život se může změnit – někdy to začíná rozhodnutím dát šanci sobě.
🎯 Pokud chcete vědět víc o mé cestě nebo se mě na cokoliv zeptat, napište mi. Sdílím otevřeně. Bez příkras. Ale s nadějí.
Příběhy
